napsáno C.A. Sharp, překládal Martina Hodkova
Australian Sheperd Journal, listopad/prosinec 2002
… chov čistokrevných psů je u většiny plemen podobný chovu laboratorních myší, stává se postupně více založený na příbuzenské plemenitbě. Moje pozorování je, že většina z nich je na cestě k vyhynutí, ale většina chovatelů si ani neuvědomuje, že je součástí pokusu.
. – John B. Armstrong, PhD
Incest, tedy svatba mezi blízkými příbuznými, je ve většině morálních a právních zemích ve většině lidské společnosti zakázán. Zákaz má také biologický smysl. Příbuzní jedinci mají tendenci trpět inbrední depresí. U lidí starověcí egyptští faraóni nebo více ze současnosti havajští a evropští příslušníci šlechty poskytují známé příklady u lidí. Inbrední deprese u psů nebyla příliš zkoumána, ale je dobře popsána u jiných druhů.
Mnoho chovatelů ví o inbrední depresi velmi málo. Čistokrevní psi, včetně australských ovčáků, jsou často spojováni s příbuznými jedinci a příležitostně dokonce s tak blízkými příbuznými, že by to v lidské společnosti bylo považováno za incest. Protože jsou to psi a ne lidé, není morální hledisko stejné. Nicméně ignorujeme biologický vliv na takové nebezpečné praktiky – nebo přesněji vystavujeme nebezpečí naše psy.
Inbrední deprese je ztráta životaschopnosti nebo funkcí z přílišné příbuzenské plemenitby. Nejčastěji zmiňované známky inbrední deprese jsou reprodukční selhání. Cokoliv, co má vliv na reprodukci, je na čele důvodů k znepokojení. Ale inbrední deprese se může projevovat i špatným zdravotním stavem. Jeho následky jsou často tak malé, že chovatelé nebo dokonce ani veterináři si nemusí uvědomit jejich kořeny a ne u každého jedince z takové plemenitby se projeví.
Reproduktivní selhání způsobené příbuzenskou plemenitbou zahrnují ztrátu libida a nízký počet spermií u samců, zatímco u fen může být problémem zabřeznout, neobvykle malé vrhy nebo ztracené mateřské instinkty. Inbrední deprese nereproduktivního charakteru se může projevovat vysokým výskytem autoimunitních onemocnění, významně vyšší výskyt jedné nebo více nemocí v dané linii nebo plemeni, než je obecně u daného druhu vídáno. Nebo dokonce takové drobnosti jako neprospívající jedinci nebo tací, kteří chytí každou breberku, která jde kolem. Ve vážných případech velké příbuznosti může druh vyhynout.
Úroveň příbuzenské plemenitby se většinou určuje pomocí vzorce zvaného Wrightův koeficient příbuznosti. Z rodokmenů obou jedinců vypočítá pravděpodobnost, s jakou mohou být geny zděděny z obou stran. Je to příliš komplikovaný výpočet na to, aby ho bylo možno udělat ručně na víc než dvě, tři generace, ale některé lepší rodokmenové databáze pro vás koeficient příbuznosti (COI) spočítají. Pro užitečný výpočet není dostatečný obvyklý 3-5 generační rodokmen. Autorka zjistila, že pro australské ovčáky je nejlepším ukazatelem výpočet z 10 generací. Málo australáků má kompletní 10 generační rodokmen, takže dostanete téměř vše, co tam je. Zatímco linie některých jedinců mají předky i 20-30 generací zpět, výpočet na více než 10 generací příliš výsledek nezmění. Pokud je výpočet proveden na méně než 10 generací, dostanete nižší číslo, které vám poskytne nesprávně optimistický výsledek.
Moderní chovatelé by měli znát COI každého ze svých psů a určit, jaký COI bude u plánovaného vrhu. Průměrný COI je pro plemeno nebo pro jeho část, se kterou pracujete, také důležitý. Průměr COI u výstavních linií je 12 – 14 %. Což zhruba odpovídá tomu, že jsou všichni polobratři nebo polosestry. U pracovních linií australáků je to velmi různorodé. Mnoho z nich má nízké COI, pod 6%, ale někteří je mají stejně vysoké nebo vyšší, než je průměr u výstavních linií. Příbuzní jedinci, speciálně ti s COI 25% nebo vyšším a kteří mají nějaké problémy, které byly popsány výše, mohou projevovat inbrední depresi.
Není překvapením, že většina výzkumů vlivu příbuzenské plemenitby u savců byla prováděna na hospodářských zvířatech, laboratorních zvířatech, jako jsou myši a ohrožených divokých druzích. Jedna studie prováděná Dr. John Pollock z Cornell University na dobytku ukázala vzrůstající úroveň zdravotních a reproduktivních problému když COI přesáhlo 9 %.
Laboratorní myši jsou často zmiňovány jako důkaz, že extrémní příbuzenská plemenitba funguje. Laboratorní myši jsou domestikovaným savcem, který je zřejmě chovaný s nejvyšší příbuzností z těchto domestikovaných druhů; tak moc, že členové linie jsou téměř klony jeden druhého. Tato extrémní příbuznost je nezbytná, aby vědci přesně věděli, co mohou očekávat od dané linie.
Tyto linie jsou budovány tak, že jsou spojováni bratři se sestrami po mnoho generací, čímž vzniká stupeň příbuznosti nevídaný v psích kruzích. Ale je tu cena, kterou je nutné zaplatit. Ve 20 generacích, 80 % potomků původního páru vyhyne díky letálním zdravotním problémům nebo neschopnosti se rozmnožit. A ti, kteří přežijí, jsou již jen těžko myšmi, jakými byli jejich předkové. Když vezmete jakýkoliv pár divokých myší a dáte je do laboratorní klece, velmi dobře to přežijí a budou žít déle, než by žili v přírodě. Vezměte jakýkoliv pár laboratorních myší a pusťte je na pole a jejich naděje na „divoký“ život je uzavřená. Jsou vhodné jen pro velmi kontrolované prostředí laboratoře, kde se „počasí“ nikdy nemění, je jim poskytováno jídlo, voda a ubytování a nejsou zde žádní predátoři.
Divoce žijící druhy mají různé způsoby chování, jak se vyhnout příbuzenské plemenitbě. Pokud příroda dělá něco tak důsledně, tak se můžete vsadit, že proto má dobrý důvod. Mezi pospolitými druhy mohou mladí jedinci jednoho nebo obou pohlaví tvořit skupiny nebo vstoupit do jiných. Dominantní „chovní“ samci si mohou svoji pozici udržet jen krátkou dobu. Solitérní (osamělí) jedinci mají tendenci být teritoriální minimálně v době rozmnožování a samčí teritorium překrývá několik samičích. Jejich potomkové musí odejít a hledat si své vlastní území někde jinde, někdy kvůli tomu musí urazit i velké vzdálenosti. Ale i v přírodě jsou někdy takové podmínky, že zvířata nemají na výběr a dochází k páření mezi příbuznými.
Gepardi jsou druhem s vysokou příbuzností. V Pleistocénu se gepardi toulali severní Amerikou, Asií a stejně tak Afrikou. Genetické studie odhalily, že všichni dnešní gepardi jsou geneticky téměř identičtí. Před deseti tisíci lety nějaká katastrofa snížila celou světovou populaci gepardů, až na několik jedinců v Africe. Je možné, že přežila jen jedna březí samice. Naštěstí pro gepardy, takové genetické omezení zvládli. Pod přísným přírodním výběrem, který netoleroval žádnou slabost a díky příznivé kolekci genů jedinců, kteří přežili zmíněné omezení, dokázal gepard přežít. A i když přežil, je velmi vnímavý k některým onemocněním a má problémy s reprodukcí.
Problémy gepardů s přílišnou příbuzností pramení z minulosti. Díky zmiňovanému dávnému „téměř“ vyhynutí jsou všichni blízce příbuzní, i když jich je několik tisíc. Mnoho plemen psů zažilo podobné zúžení genetické základny, i když v době nedávnější jako byla třeba válka. Další plemena měla jen velmi málo zakladatelů, což je podobné situaci divokých druhů žijících na ostrově.
Ostrovy, které se nacházejí velmi daleko od pevniny, získávají druhy jen velmi vzácně, když se nějací jedinci objeví díky náhodné okolnosti. Pokud přežijí úvodní inbrední depresi, adaptují se v novém prostředí, někdy až do té míry, že vznikne nový druh, jako můžeme vidět u pěnkav a želv na Galapágách. Protože ostrovní druhy mají velmi úzkou genetickou základnu, jsou velmi vnímaví k čemukoliv, co změní jejich prostředí. Původní druhy na Havaji byly velmi zasaženy a mnoho z nich vyhynulo díky neschopnosti adaptovat se na přítomnost nových druhů, které provázely rané přistěhovalce z Polynésie stejně tak jako nedávné, které doprovázely Američany, Evropany a osadníky z Asie.
Vlci jsou více relevantní pro chovatele psů než pěnkavy nebo želvy a jsou výborným příkladem tohoto procesu. Většina vlčí populace je roztroušena napříč pevninami severní polokoule. Je normální, že se ve smečce rozmnožuje jen alfa pár a většina potomků odejde v prvním nebo druhém roce života hledat nová území. Ti, kteří zůstanou, jsou výše postavenými jedinci ve smečce silně odrazováni od rozmnožování. Ale na ostrově Isle Royale na jezeře Lake Superior žije populace vlků, která pochází z pár jedinců, kteří přišli z 15 – 20 mílí vzdáleného Ontaria, když jezero kolem roku 1950 zamrzlo. Kromě jednoho vlka zde vypuštěného ze zajetí na začátku padesátých let žádný jiný vlk nemohl zdejší populaci ovlivnit.
Na ostrově žijí losi, takže po mnoho let příbuzní vlci prosperují podle toho, jak se daří populaci losů. Losi a vlci na ostrově Isle Royale jsou předmětem nejdéle trvající studie (predátor/kořist) vůbec (trvá 44 let a stále pokračuje). Někdy vlčí populace přesahuje 50 jedinců, ale koncem 70. let se věci začaly vyvíjet špatně. Vlci přežívali vlny parvovirózy, psinky a svrabu. Nakonec se populace zmenšila na pár jedinců a existovala obava, že dojde k jejich vyhynutí. Vědci debatovali, zda by zde měli být vysazeni další vlci nebo by se měla příroda ponechat, ať dělá svou práci, takže by mohli pozorovat, jak si losi povedou bez predátorů, kteří likvidovali slabé a nemocné kusy.
Konečné rozhodnutí bylo nechat věci běžet a vlci překonali všechny nemoci a v roce 2001 jich bylo napočítáno 19. Populace se jeví jako zdravá, ale další psí nákaza může znovu jejich osud posunout na hranu.
Naši psi si potravu lovit nemusí, ani přežívat v základních podmínkách. Poskytujeme jim pohodlné prostředí, někdy až tak nadstandardní, jako je klimatizace a prostor na gauči. Obstarání potravy nevyžaduje větší úsilí, než dojít k misce. Pro chovatele psů není ani morální ani etické, aby vystavovali své psy procesu tak drsné eliminace, jaký uplatňuje příroda. Nicméně bychom měli v našem procesu výběru přikládat větší důležitost zdraví, tělesné zdatnosti a reprodukčním schopnostem.
Australští ovčáci byli požehnáni cca 300 zakladateli plemene, takže jejich příbuzenský původ je velmi nízký. Nicméně naše plemeno, stejně tak jako většina ostatních, prošla v minulosti příbuzenskou plemenitbou pramenící z rozhodnutí, která udělali nedávné generace chovatelů, kteří používali jednoho plemeníka více než ostatní nebo často hledali jedince z konkrétní chovatelské stanice. Prvotním příkladem u australáků je původní preference psů ve výstavním kruhu v typu Flintridge. I v pracovních liniích jsou plemeníci a chovatelské stanice, jejichž jména se objevují s nemalou četností.
Vždy, když jednotlivec nebo chovatelská stanice vyprodukuje významnou část chovných jedinců v plemeni, tak se genetický základ plemene vychýlí směrem ke genům, které tito jedinci mají. Chovatelé to dělají, protože chtějí získat geny, které produkují žádané znaky, které tito jedinci mají. Ale spolu s těmito geny získávají i další, které jsou méně žádané.
Inbrední deprese není věcí určitých genů, které způsobují některý ze zdravotních problémů, na které vždy bereme ohled, jako jsou špatné kyčle nebo onemocnění očí. Je to v genech, které mají rafinovanější vliv. Tyto geny pracují jenom trochu méně správně než jejich „dobré“ verze. Chovatel si nevšimne 5-10% snížení funkce těla. Ale jak úroveň příbuznosti stoupá, tyto geny se akumulují. Časem reprodukční a zdravotní problémy vzrůstají. Tyto změny jsou tak pozvolné, že jsou často připisovány výživě, znečištění ovzduší nebo prostředí. Všechny tyto vlivy se na tom mohou podílet, ale jsou to geny, které činí psy náchylnějšími.
Každý jedinec má 3-5 letálních ekvivalentů variant genů. Jsou nakupením mutovaných genů, které pokud se setkají s odpovídajícími geny, buď organismus zabijí na počátku života, nebo mu zabrání v reprodukci. Smrtelnost, jejíž část nese každý gen, může být od 1 do 100 %. Jeden letální ekvivalent může být jeden gen, deset genů, které sníží tělesnou zdatnost o 10 % nebo sto, které ji sníží o 1 %. Kříženec, který žije dole na rohu, má takových genů pravděpodobně více než 100. Váš čistokrevný australák jich má daleko víc, protože byly bezděčně koncentrovány příbuzenskou plemenitbou.
Každé štěně zdědí polovinu svých letálních genů od každého z rodičů. Pokud jsou rodiče nepříbuzní, mohou mít malý nebo žádný vliv na takové štěně. Ale pokud příbuzní jsou, riziko, že zdědí geny, které se navzájem doplní, roste. Čím více společných předků na obou stranách, tím vyšší riziko. To je důvod, proč je tak důležité sledovat COI.
Dávná příbuzenská plemenitba a nedávná nebo „blízká“ příbuzenská plemenitba (takové spojení, které by v lidské společnosti bylo nazýváno incestním) jsou hlavními faktory, které přispívají k inbrední depresi u čistokrevných psů. Dávná příbuzenská plemenitba je větším faktorem, protože mnoho chovatelů si celkově příbuzenskou plemenitbu nepřipouštělo.
Je zde velká možnost, že inbrední deprese se stává u australských ovčáků činitelem. Reprodukční problémy se objevují. Téměř 25 % chovatelů, kteří se zúčastnili zdravotního průzkumu, který v roce 1999 pořádala ASCA, uváděli, že mají jedince s reprodukčním selháním (nízký počet spermií, ztráta libida, problémy se zabřeznutím, malé vrhy nebo špatné mateřské schopnosti). To má pro plemeno věcný význam. Nelze žádným způsobem zjistit z těchto údajů COI postižených jedinců, ale tak vysoká odezva ukazuje, že by chovatelé měli věnovat víc pozornosti reprodukčním problémům.
V rámci stejného průzkumu byla shromažďována i data o autoimunitních onemocněních. (V tomto případě nebyla zahrnuta data o alergiích, protože průzkum nerozlišoval mezi střední nebo ojedinělou alergickou reakcí a vážným postižením.) 17 % respondentů uvedlo, že mají alespoň jednoho psa s autoimunitním onemocněním, další holá statistika.
Porozumění problému je jedna věc, ale co s tím chovatel může dělat? Jen velmi málo chovatelů praktikuje blízkou příbuzenskou plemenitbu generaci za generací. A chovatelé nechovají COI, chtějí odchovat kvalitní psy. Toho je možné dosáhnout upřednostněním „rozmanitých“ spojení – spojením jedinců žádaného fenotypu a dáním přednosti takovým jedincům s co nejmenší příbuzností.
Řekněme, že vaše fena má COI 12 %. Provedli jste výběr možných krycích psů a váš seznam zúžili na 3 kandidáty, o kterých si myslíte, že jsou stejně dobří. Pes A je ze stejné linie jako vaše fena a štěňata by měla COI 21 %. Pes B je starší plemeník, který nebyl často v chovu využíván, ale dával konzistentně dobré potomky a jeho štěňata s vaší fenou by měla COI 10 %. Pes C, nastávající hvězda, který již je zamluven na krytí mnoha fen a s vaší fenou by dal štěňata s COI 8 %. Na první pohled se zdá, že pes C je první volbou, ale je také s vysokou pravděpodobností na cestě stát se populárním plemeníkem. Vaše štěňata by mohla skončit jako polosourozenci všech ostatních. Pes A by byl příčinou významného nárůstu příbuzenské plemenitby. Pes B sice nedá nejnižší COI, ale pořád budou mít štěňata nižší COI než jejich matka a pravděpodobně pro ně snáze naleznete v budoucnu nepříbuzné partnery, protože pes B nebyl v chovu tolik využíván.
Musíme také udělat, co můžeme, abychom snížili letální „nálož“, kterou naši psi nesou. Neměli bychom v chovu používat jedince, kteří vykazují známky inbrední deprese. Soustavné reprodukční problémy jsou důvodem pro vyloučení takového jedince z chovu. Není přirozenější věcí, než je reprodukce. Jedinec, který není schopen se reprodukovat, porodit a odchovat štěňata bez veterinárního zásahu nebo významné pomoci od chovatele, by neměl být dále chovně využíván. Chronicky nezdraví nebo neprospívající jedinci nejsou dobrými kandidáty do chovu, i když nemají definované žádné dědičné onemocnění. Stejně tak nejsou dobrými kandidáty do chovu jedinci s vážnou alergií nebo jakýmkoliv chronickým autoimunitním onemocněním. Některá z těchto onemocnění mohou mít na reprodukci vliv, dobrým příkladem je onemocnění štítné žlázy. Podle názoru autorky tohoto článku podávání hormonu štítné žlázy fenám, které nemohli zabřeznout, aby mohly rodit štěňata, jsou při nejlepším hloupé a krátkozraké a vysoce neetické, pokud to udělá někdo vědomě.
Přestože s rapidním nárůstem úrovně příbuzenské plemenitby u australských ovčáků až k bodu, kdy je tolik našich psů zdánlivě polosourozenci, naše krátká historie, jako registrované čistokrevné plemeno a naše široká zakladatelská základna nám dává potenciál udržet naše plemeno zdravé a životaschopné. Plemeno australský ovčák je v mnohem lepší kondici než mnoho ostatních plemen a nepotřebuje riskovat příznaky vyhynutí otevřenou nabídkou. Záleží jen na chovatelích, zda to tak zůstane.