Cena popularity

Oblíbení/populární krycí psi a populační genetika

napsáno C.A. Sharp,  překládal Martina Hodkova
Double Helix Network News, Léto 1998

 

Představte si hypotetický příklad starého Blue. Blue byl perfektní: dobře stavěný, zdravý a chytrý. Během týdne nosil lentilkové míčky od svítání do soumraku. O víkendech zářil na lentilkovém poli a obedience závodech stejně tak jako ve výstavních kruzích, kde dostával – hádejte co – sladové míčky.

Všichni měli dobrý důvod s ním krýt, takže to všichni dělali. Jeho potomkové šli dále v jeho šlépějích skrz generace. Blue zemřel v požehnaném věku a s plnou poctou.

Ale lidé nevěděli, že starý Blue, tak jak byl dobrý, měl také několik špatných genů. Jeho nepostihly, ani valnou většinu jeho potomků. Abychom to ještě trochu více zkomplikovali, některé z těchto genů byly vázány s geny důležitými pro znaky lentilkového psa.

Objevilo se několik lentilkových psů s problémy. Zdály se být izolovanými, takže každý předpokládal, že to byla jenom „jedna z těch věcí“. Pár lidí je označilo za „žádný problém“. Tito lidé obyčejně měli postižené psy. Dohromady je hodnotili jako obvyklé.

Čas běžel. Objevovalo se víc jedinců s problémem. Lidé se rozhodli na to neupozorňovat, protože všichni vědí, že majitel krycího psa vždy obviní fenu za špatné geny a sám si bere zásluhy za ty dobré. Majitelé krycích psů věděli, že je lepší mlčet, aby se nedostali do problémů. Takže nikdo neudělal nic, aby se dostal k jádru problémů, protože pokud by byly opravdu vážné, tak by o nich přeci každý mluvil, ne?

Roky běžely. Starý Blue už ve svém hrobě dávno zetlel. Nyní měli všichni problémy od velkých jako je katarakta, epilepsie nebo nemoci štítné žlázy k méně specifickým věcem, jako jsou jedinci, kteří dobře neprospívají, postrádají mateřské schopnosti nebo mají krátkou délku života. „Kam mám jít, abych se toho zbavil?“ divili se chovatelé. Odpověď byla nikam.

Lidé začali být naštvaní. „Odpovědní by měli být potrestaní!“ Chovatelé, kteří mají pocit, že jejich chovatelský program narazil do zdi. Někteří se tiše rozhodli „zastřelit“, „zahrabat“ a mlčet. Několik statečných duší povstane a přizná, že jejich psi měli problém a byli z chovu vyloučeni.

Válka graduje, majitelé, chovatelé a pracovníci útulků hází obvinění jeden na druhého. Zatímco všichni pokračují jako vždy. Za další desítku nebo dvě let celé plemeno lentilkových psů zkolabuje pod tíhou nashromážděných genetických sutin a je vyhubeno.

 

Tato drastická malá fabulace je zveličená, ale ne tak moc. Tady je podobný, i když méně drastický příklad ze skutečného života: existoval plemeník, Quarter, jménem Impressive – Impozantní. Jméno na něj opravdu sedělo. Byl otcem mnoha hříbat, která měla jeho žádané znaky. Ale pokud byli jeho potomkové nebo vnukové spolu spojeni, tak potomkové z takových spojení občas umírali. Impressive byl přenašeč letálního genu recesivního znaku. Nikdo to nevěděl až do té doby, než na něj začali dělat příbuzenskou plemenitbu. Situace, kdy jeden plemeník má takový drastický genetický efekt, se stala známou jako „Impressive syndrom“.

Mnoho druhů a plemen domestikovaných zvířat včetně psů, prodělalo svůj vlastní „Impressive syndrom“. Ale případy jako je tento, jsou jen špičkou ledovce. Jeden recesivní gen se stane patrným v několika dalších generacích. Ale co spletitější znaky?

Tím není řečeno, že tito populární plemeníci, které tak obdivujeme, jsou špatným potenciálem do chovu. Jejich mnoho výborných znaků by mělo být využito, ale i ti nejlepší mají geny pro negativní znaky.

Problémem nejsou populární plemeníci, ale to jak je využíváme. Století nebo déle se tato hra jmenuje příbuzenská plemenitba. (Pro účel tohoto článku používáme slovo příbuzenská, která zahrnuje spojení navzájem příbuzných jedinců, a proto zahrnuje i liniovou plemenitbu.) Spojením příbuzných jedinců chovatel zvyšuje možnost, že získá homozygotní jedince v daném znaku, který chce. Homozygotní jedinci tento znak předají další generaci s vyšší pravděpodobností.

Pokud pes prokáže množství pozitivních znaků a následně pak prokáže svoji schopnost je předávat dál, tak se může stát populárním plemeníkem, takovým, kterého používá každý nejen v průběhu života, ale možná i po něm díky mraženému spermatu.

Protože potomkové i vnoučata a tak dále jsou dobří, chovatelé je začnou spojovat dohromady. Pokud jsou výsledky i nadále dobré, pak se další zpětné křížení může odehrávat po generace. Někdy je plemeník používán tak často, že o dekády později chovatelé ani nemusí vědět, jak příbuzní jejich psi jsou, protože se ten pes už nezobrazuje v jejich rodokmenech.

To je případ i australských ovčáků. U většiny výstavních linií opakovaně vystopujeme jednoho nebo oba bratry: Wildhagen’s Dutchman of Flintridge a Fieldmaster of Flintridge. Pocházejí z příbuzenské plemenitby, byli kvalitními jedinci i špičkovými plemeníky. Mají veliký podíl na celkové kvalitě a jednotnosti, kterou dnes vidíme ve výstavních kruzích – jednotnost, která před jejich narozením tři desítky let zpět neexistovala.

Pracovní linie také mají významné plemeníky, ale výkonnostní znaky jsou daleko více geneticky komplexní a také významně podléhají vlivům prostředí. Proto je těžší je udržet. Chovatelé, kteří chovají pro výkon, budou používat příbuzenskou plemenitbu, ale spíše proto, aby zdůraznili znaky chování a celkovou souměrnost, než kvůli rodokmenu nebo vzhledovým detailům. Nejlepší pracovní plemeníci se zřídkakdy stanou všudy přítomnými jako nejlepší výstavní plemeníci.

Někteří jedinci se populárními plemeníky nestanou pro svou schopnost produkce kvalitních potomků. Někteří zvítězili na nějaké významné akci nebo jsou vlastněni jedinci, kteří jsou zdatní v jejich propagaci. Někteří plemeníci vymizí, když se jejich potomci stanou dost starými, aby byli ohodnoceni. Ale mnoho chovatelů používá psy méně let, než se skutečně prokáže kvalita jejich potomků, takže škody už mohou být napáchány.

Použití těch nejlepší plemeníků samo přirozeně limituje výskyt některých genů v genetickém fondu plemene, zatímco zároveň zvyšuje četnost výskytu jiných. Protože synové a vnukové populárních plemeníků mají tendenci se také stát populárními plemeníky, tento trend pokračuje a vede k dalšímu snižování a dokonce vymýcení některých genů, zatímco některé se napříč plemenem stávají homozygotními. Některé z těchto znaků budou pozitivní, ale ne všechny.

Majitelé psa Blue z úvodní fabulace a ti, kteří vlastnili jeho přímé potomky, netušili co se děje přímo pod jejich nosem. Byli nadšení, že mají takové kvalitní plemeníky a dokonce je s nadšením nechávali krýt co nejvíce dobrých fen.

Chov psů a jeho podpora jsou drahou záležitostí. Většinou končí v mínusu. A vlastnictví populárního plemeníka to může změnit. Taková situace vypadá pro každého vítězná – majitel plemeníka sníží svoje ztráty, zatímco chovatelé široko daleko dostanou podíl na zlatých genech jeho psa.

Nikdo, kdo chová psy, nechce produkovat nemocné jedince. Menšina je dostatečně otrlá a krátkozraká na to, aby se stavěla ke genetickým problémům zády, a brala je jako cenu, kterou je nutné zaplatit za získání vítěze, ale i ti udělají vše proto, aby se to nedostalo ve všeobecnou známost.

Potřebujeme zcela změnit myšlení, jak používat chovné jedince. Žádný jedinec bez ohledu na to, jak je kvalitní, by neměl převážit v genovém fondu svého plemene. Majitelé takových plemeníků by měli vážně zvažovat omezení použití takového psa, ročně, během jeho celého života a i v budoucnosti, pokud je uchováno jeho zmrazené sperma. Majitelé plemeníků by se neměli dívat jen na kvalitu fen, ale také na jejich rodokmeny. Jak moc se zvedne v konkrétním spojení příbuznost.

Majitel feny by si také měl dobře rozmyslet použití populárního plemeníka. Pokud nakryjete momentálně populárním plemeníkem stejně, jako to dělají všichni ostatní, kam půjdete, až nastane čas pro nepříbuzné spojení?

A nakonec se musí změnit postoj ke geneticky podmíněným onemocněním. Musí zmizet malá špinavá tajemství. Musí zmizet cihly, které házíme po těch, kteří poctivě přiznávají, co se jim stalo. Musí se to stát otevřeným tématem diskuse tak, aby majitel plemeníka i feny mohli učinit informovaná chovatelská rozhodnutí. Dokud chovatelé a majitelé nepřehodnotí svoje dlouhodobé cíle a jak budou reagovat na dědičné problémy, tak se situace bude jen zhoršovat.