Největší problem

napsáno C.A. Sharp,  překládal Martina Hodkova
Double Helix Network News, Léto 2000

 

Potkali jsme nepřítele a on je námi.
-Pogo

Během roku a půl, kdy jsem si pořídila svého prvního australáka na výstavy a chov, jsem narazila na realitu genetických onemocnění psů. Pamatuji si, jak jsem stála v ordinaci u veterináře a dívala se na vůbec první RTG snímky kyčlí, které jsem kdy viděla, zatímco mi veterinář vysvětloval, že Patte má dysplazii. Ukázal mi místa, která představovala problém, a potom se mně zeptal, zda chci snímek poslat na OFA. Patte měla „předběžný“ výsledek v roce věku OFA Good. Nechala jsem i tyto snímky poslat na OFA doufajíc, že se veterinář mýlí. Nemýlil.

Patte jsem získala poté, co se vrátila ke své chovatelce, protože se jí první rodina musela vzdát, když otec ztratil práci. Chovatelka se domnívala, že 8 měsíční štěně má potenciál a protože věděla, že hledám australáka, kterého bych mohla vystavovat, získala jsem ji s podmínkou, že si na ní odchová vrh dřív, než k ní dostanu papíry.

Našla pro ni psa na krytí a nechala udělat předběžný RTG kyčlí (pozn. překladatele: OFA vyhodnocuje DKK a DLK až od dvou let věku. Lze si nechat udělat tzv. předběžné vyhodnocení RTG již od 4 měsíců věku). Pomáhala jsem s cestou ke vzdálenému krycímu psu a starala jsem se o Patte a její vrh, takže mi chovatelka umožnila si jedno ze štěňat nechat, čímž se moje chovatelská stanice rozšířila na dvě feny chovné kvality. Ve snaze odchovat vlastní vrh jsem pro Patte rezervovala krytí u váženého plemeníka. Následně dopadlo kladivo od OFA.

Volala jsem chovatelce, která byla také mojí mentorkou. Bylo jí velmi líto, že Patte neprošla hodnocením OFA, a souhlasila, že dál na ní chovat je vyloučené. Když jsem se jí svěřila, že mě stresuje představa, že musím zavolat majitelce plemeníka, abych mu řekla, proč s Patte za jejím psem nepřijedu, tón chovatelky se změnil.

Nikomu o tom nesmíš říct. Zničí ti to pověst a nikdo s tebou nebude chtít mít nic společného. Také to zničí mě. Pokračovala tím, že by to mohlo zničit i Patte vrh, otce vrhu a dokonce i psa, ke kterému měla jet. Jasně mi vysvětlila, že se nikdo nesmí nikdy dozvědět, co je s Patte špatně. Věděla jsem tak málo a myslela jsem si, že ona toho ví tolik. Věřila jsem jejím radám, ale takhle rada mě zanechala ohromenou.

Zavolala jsem majitelce krycího psa a s chabou omluvou jsem krytí zrušila. Nepamatuji si, co jsem řekla, ale vím, že to byla lež. Řekla bych, že majitelka plemeníka věděla, že k ní nejsem upřímná. Cítila jsem se pošpiněná.

To se mi stalo před mnoha lety, ale genetická onemocnění pokračují v podněcování k různému negativnímu lidskému chování, balí problémy pod roušku tajemství a popírání.

Dnes jsem advokátem zdraví plemene a laický genetický poradce. Dnes se často ocitám uprostřed situací, jakou jsem popsala výše. Podle mého názoru jsou největšími problémy, kterým chovatelé při snaze omezit genetické onemocnění u čistokrevných psů čelí zastrašování k vynucení si mlčení, strach promluvit a neschopnost postavit se skutečnosti, ani nezmiňuji naprosté lži.

Stále je mnoho problémů, pro které má věda příliš málo odpovědí. Náklady na testování mohou být odrazující. Některé nemoci se objevují v kariéře psa příliš pozdě, už bude mít štěňata a možná i vnoučata. Všechna blednou po boku našich častých odmítnutí být upřímní sami k sobě i mezi sebou navzájem.

Ti z nás, kteří se sami považují za opravdu oddané pro zachování čistokrevných psů, musí dělat střízlivé analýzy lidského chování obklopující dědičná onemocnění psů a uvědomit si, co způsobují, nejen našim psům, ale i nám.

Nenapravitelní

Všichni je známe. Ty, pro které je výhra nade všechny ostatní cíle. Jejich mantrou je: „na tom nezáleží, dokud pes vyhrává.“ Jejich psi musí vyhrávat stejně tak jako potomci jejich psů a běda tomu, kdo jim stojí v cestě, kdy usilují o lepší plemeno – a osobní – slávu.

Celá škála nenapravitelného chování řízeného egem je mimo rámec tohoto článku, ale má jasný vliv na omezení výskytu dědičných onemocnění. Pokud není genetický problém zjevný, ignorují ho. Pokud může být zamaskován, udělají to. Pokud to nejde, použijí některou z variant „zastřelit, zahrabat a umlčet“ nebo své ztráty kompenzovat odesláním psa hodně daleko, ideálně přes oceán nebo dva. Pokud o problému ví i někdo další, nenapravitelní použijí všechny prostředky, aby dotyčného umlčeli, od nepřímých výhrůžek a pomluv šířených s nestydatě neurvalou taktikou, po vyhrožováním právními kroky.

Ke změně takových lidí se nedá udělat nic. Jsou, kdo jsou, a je nepravděpodobné, že jakýkoliv čin člověka nebo Boha změní jejich postup. Nicméně my ostatní můžeme změnit naše chování vůči nim.

Nejúčinnějším způsobem, jak čelit zastrašování, je odmítnout být zastrašen. Je to těžké mít to na paměti, když vám nenapravitelný vyhrožuje smrtí, zničením a právníky. Obzvlášť když nenapravitelný má velké jméno a vy jste nikdo (což vám nenapravitelný bude často připomínat). Nasměruje své stoupence, aby vás také pronásledovali a uráželi. Být takto pronásledován je zraňující, ale zhluboka se nadechněte, dejte svému psu pusu a především si vzpomeňte, že takoví lidé nebyli nikdy vašimi přáteli. Pokud je nenapravitelný naštvaný, je to jeho problém, ne váš.

Jen ve velmi málo případech vám nenapravitelný může udělat i něco jiného, než se snažit, abyste se cítili mizerně, ačkoliv pokud jste udělali chybu a dostali se s takovou osobou do smluvního vztahu, může být správné získat malou právní radu, co v dané situaci můžete a co ne. Kousek právníka s předstihem je lepší než 80kg právník u soudu. Můžete zjistit, že výhrůžky nenapravitelného jsou neopodstatněné.

Je jedna věc, která mě nepřestává překvapovat; kolik je lidí, kteří o nenapravitelných mezi sebou mluví, jak jsou bezcharakterní a bezohlední, a ti stejní lidé s nimi bez mrknutí oka „obchodují“. Pokud má dotyčný pověst pitomce nebo pochybné poctivosti, proč s ním jednat? Pokud se k jiným lidem choval špatně, proč si myslíte, že to u vás bude jiné?

„No jo, ale jejich psi vyhrávají!“

Pokud je toto vaše odpověď, mohu vám ve vší skromnosti doporučit, abyste přehodnotili svoje priority. Udělejte to a stále si přitom představujte obrázek dítěte, kterému právě řekli, že jeho milovaný pes musí být utracen, protože má devastující dědičné onemocnění.

Pštrosí syndrom

Naučili jsme se obávat genetických onemocnění u našich psů. Spíš, než abychom se s nimi sblížili, je to jen další překážka, kterou musí chovatel překonat na cestě k odchovu kvalitních psů, reagujeme jako bychom chytli nějakou společensky neakceptovatelnou nemoc. „Miluješ mně, miluj mého psa“ se mění na „nemoc mého psa, moje nemoc“.

Normální reakce každého, kdo čelí nějaké špatné situaci, je odmítnutí. To se mně nemůže stát! Tato fáze by měla brzy ustoupit emocím, které lépe vyhovují k našemu konání s problémem v našich rukách. Bohužel někteří lidé ustrnou ve fázi odmítání. Již dlouho to nazývám pštrosím syndromem.

Pštros si najde mnoho výmluv a omluv, proč neudělat podrobné testy. Čestně slíbí, že testy udělá, ale selže a neudělá. Nebude se snažit sledovat náznaky, že se možná něco objevilo u psů, které odchoval. Ale ignorance není rájem pro ty, kteří od pštrosa s dědičnou nemocí v jeho linii psi mají.

Příklad, jak pštrosí syndrom může být zhoubný, nalezneme třeba u mého plemene, australských ovčáků. Epilepsie je vzrůstající problém. Je obtížné tuto nemoc diagnostikovat a mnoho dalších příčin kromě epilepsie může způsobovat záchvaty. Bohužel to poskytuje nadšeným pštrosům spoustu prostoru pro manévrování. Je mnoho pštrosů, kteří mají psy s epilepsií nebo je odchovali, ale žádné testy se nekonají, nespolupracují s běžícími výzkumy a „ve skutečnosti“ se pes uhodil do hlavy/otrávil se/zkolaboval kvůli horku atd. Zřejmě se tito psy uhodí do hlavy, požijí jed nebo se přehřejí každé 3 až 4 týdny.

Osobu, která uvízne ve fázi odmítání, může být těžké posunout. Pokud znáte někoho, kdo projevuje pštrosí tendence, zkuste s ním promluvit. Vyhněte se diskusi na veřejnosti na téma slabých míst pštrosa, nebuďte konfrontační ani neobviňujte, protože tento postup pravděpodobně povede jen k tomu, že pštros zahrabe hlavu do písku ještě hlouběji.

Vždy si dávejte pozor na vlastní pštrosí sklony. Pokud se u některého z vašich psů objeví zdravotní problém, odložte své emoce stranou, promyslete fakta a konzultujte s veterinárním lékařem a dalšími, kteří vám mohou poskytnout reálný pohled na tuto situaci. Pokud se přistihnete, že říkáte „nemůžu s tím nic dělat“ nebo „to není pravda“, můžete být na cestě ke statusu pštrosa.

Cyklující vagóny a živená zuřivost

Strach z genetického onemocnění může popíchnout skupinové chování. Když někdo poukáže na možný genetický problém v linii nebo rodině psů, majitelé a chovatelé těchto jedinců mohou „kroužit vagóny“, aby odrazili domnělý útok. Velmi účinnou obranou může být spojení sil.

Někdy jsou obránci z tábora následovníků velkého jména, ale častěji jsou to lidé ohrožení nevyžádanou a nepříjemnou novinkou. Dále je příklad skupinového pštrosího syndromu, hasící jednotka je pro posla zprávy příjemnější, než se postavit faktům. Ještě horší příkladem zacyklených vagónů je chování zahrnující věci jako zatajování výsledků zdravotních studií a potlačování nebo úplné rušení informativních článků v klubových publikacích.

Často, když nějaká statečná duše zveřejní informace o dědičné nemoci konkrétních jedincích. Často to udělá formou sdělení, které uvádí jména a třeba i rodokmen postižených psů, nebo to zveřejní v diskusní skupině plemene nebo na webu. Často následují naštvané soukromé a veřejné útoky, které nakrmí zuřivostí dopisy a diskusní fóra.

Tento scénář jsem několikrát viděla v mém plemeni a slyšela jsem, že se to stává i u jiných. Negativní reakce od někoho, kdo vlastní příbuzného postiženého jedince, není překvapivá, ale někdy i ti, kteří nemají žádnou osobní vazbu k danému případu, cítí nezbytnou potřebu se k takovému útoku přidat. Ten, kdo se veřejně přizná, bude obviněn ze lži nebo že byl špatně informován, a to i když má důkladnou veterinární zprávu o nemoci. Někdy námitky zmatou mysl, tak jako v jednom dopise časopisu o plemeni, kde tomu, kdo informaci zveřejnil, nadávají, protože prokázaného přenašeče nemoci dal do pet (jako miláčka, ne na chov či výstavy) domova!

Živená zuřivost je to, co většinou odrazuje jinak poctivé lidi, aby promluvili. Je těžké čelit útoku a zlobě veřejnosti. Ne každý má emociální a morální sílu to udělat. Ten, kdo se přizná, se může cítit velmi izolovaný a velmi velmi bezbranný. Nicméně může pomoci technika obrácení cyklujících vagónů.

Když se u vašeho psa objeví dědičné onemocnění, nebudete ve většině případů jedinou osobou, které se to stane. Před mnoha lety bylo horkým tématem mezi lidmi od australských ovčáků CEA. Skupina chovatelů s postiženými jedinci se spojila a vyšla na veřejnost společně. Zaplatili si inzerát v Aussie Times, kde zveřejnili svá jména a jména svých postižených psů. O pár měsíců později tamtéž podali zprávu o testovacím chovném programu, který zahájili s cílem vybrat nepostižené příbuzné jedince. Veřejné komentáře byly pozitivní, i když ticho z některých čtvrtí bylo pro věci znalé ohlušující. Tím, že se veřejně spojili, vyhnuli se živené zuřivosti, která čekala na ty, kteří přiznali CEA dříve.

Využití psi čestného Sama

Byly doby, kdy se o sexuálně přenosných nemocích v kultivované společnosti nemluvilo. Někdy to vypadá, že v případě dědičných onemocnění psů jsme v této době ještě stále. Lidé zajdou opravdu daleko kvůli maličkosti v barvě, bez okolků zatratí čistě estetické „chyby“ a zároveň se odmítnou zabývat dalšími genetickými problémy, které mají jasný vliv na zdraví psa a jeho dobrý stav.

Víc než jedna osoba, která žádala můj názor, si stěžovala na svoji neschopnost získat nějaké užitečné informace o dědičných onemocněních od lidí, od kterých si chtěla koupit psa či zvažovala jejich psa jako plemeníka. Protože neexistuje 100% geneticky „čistá“ linie tito potencionální zákazníci mají oprávněný pocit frustrace.

Vzpomeňte si na proces při koupi auta. Líbí se vám, jak vypadá a rozsáhle jste si načetli o jeho výkonnostních triumfech. Možná jste si ho vybrali právě kvůli otáčkám a byli jste jimi ohromeni. Ale když se obchodníka zeptáte na pozadí, neví nic a přísahá, že nikdy nebudete potřebovat nic víc, než měnit pneumatiky a olej. Rozhodnete si udělat vlastní malý průzkum, než se zavážete ke koupi, ale na toto auto neexistují žádné reference zákazníků. Nemůžete žádné najít a ani na další motely tohoto výrobce. Ve skutečnosti jediné, co nacházíte, jsou zářivé reklamy odkazující na dávnou historii výrobce, které pocházejí z jeho reklamního oddělení.

U psů se můžete setkat s velmi podobnou zkušeností. Pro nováčka, který nikoho nezná, je to velmi těžké, ale i zkušený může zjistit, že se plácá v moři bez informací. Zatímco akce ostatních v tomto směru jsou mimo vaši kontrolu, jak byste se chovali jako „prodejce aut“?

Během pár let mých zkušeností s dysplazií u Patte jsem se rozhodla, že nebudu lhát. Když jsem se o svých psech bavila s ostatními jak při „obchodní“ debatě, tak při náhodném rozhovoru, byla jsem o problému Patte otevřená. A samozřejmě jsem oceňovala chovatele, kteří byli otevření ke mně, o slabých stejně tak o silných stránkách jejich psů.

Všichni musíme sebrat odvahu, abychom genetické nemoci vytáhli z temné komory. Buďte ochotní říct: „Když jsem udělala toto spojení, 2 z 6 štěňat měla tento problém.“ Žádný chovatel nemůže udělat dobré rozhodnutí, pokud jsou fakta tajená. Když se objeví problém, je chyba u osoby, která odmítla chovatele informovat.

Bylo by daleko méně problémů, kdyby k dědičným onemocněním každý přistupoval stejně jako k chybám ve vzhledu nebo výkonu. Tyto problémy se otevřeně probírají dlouho. Informovaní chovatelé vědí, že když spojí psy z této chovatelské stanice, mohou ztratit nějakou sílu v soutěžní aréně nebo získat strmá kolena, která číhají v pozadí jejich vlastních psů. To mohou postavit proti pozitivním rysům, které jim daná chovatelská stanice může přinést. Genetické nemoci by měly být stejně otevřenou knihou.

Tvář v zrcadle

V zásadě odpovědnost za kontrolu genetických onemocnění náleží nám všem, jednotlivě. Nenáviděla jsem život ve lži ohledně dysplazie kyčlí u Patte. Nakonec jsem si uvědomila, že pokud mám být schopná se v zrcadle podívat sama sobě do očí, musím o tom přestat lhát.

Postavte se před takové zrcadlo a zeptejte se: „Zapírám? Udělala jsem něco, abych se spojila s těmi, kteří jsou v otázkách o genetických onemocněních upřímní? Udělala jsem něco, abych pomohla a podpořila nepřizpůsobivé? Spáchala jsem „hřích zamlčení“ když pracuji s dalšími chovateli?“

Jen vy a váš obličej v zrcadle znají na tyto otázky pravdivou odpověď. Jen vy víte, zda obličej, který tam vidíte, je kamarád nebo nepřítel v boji proti genetickým onemocněním psů.